Každý poctivý nekomunista musí stát za historickou pravdou komunistů

Jiří Jaroš Nickelli Společnost L. Svobody Brno

Když se odvažuji psát tuto stať, dopředu chápu odsuzování a inkvizici kutých antikomunistů, i jejich sběr klestí na hranici pro mou maličkost. Proč? Patří to k dnešním "trendům" naší hluboce zkažené a nemocné společnosti. Hon na komunisty, hodný středověkých honů na čarodějnice, se stal už po tři desetiletí trvalým společenským sportem naši rozkotané pospolitosti. A nejen to. Stal se součástí vládní politiky a inkvizičních metod - snah likvidovat nenáviděnou politickou partaj i její sympatizanty. Než k věci samé.

Historička  komunistka Mgr. Petra Prokšanová publikovala v NP  č.39/2024, str. 14 významnou studii k usnesení Evropského parlamentu "O významu evropské paměti", kde se staví na roveň nacismus a komunismus, což předejděme - je pyramidální nesmysl. Dále je tam lživě postavena příčina II. světová války jako údajný konflikt Německa a SSSR po předchozím paktu Molotov-Ribbentrop, což je další. Historička přesně a správně rozebírá skutečné příčiny II. světové války, a mimo jiné poukazuje i na ostudnou Mnichovskou dohodu - pro nás legionářské potomky Mnichovský diktát - a připomíná takové ostudné a dnes zamlčené kroky farizejského Západu, jak pakt Polska a Německa o neútočení roku 1934 na celých 10 let!, dále pakt Německa a Francie a též Británie 1938, pakt Německo-Dánský, dále Německo-Estonský a Německo-Litevský 1939, ani nepřipomíná roztrhání paktu německo-polského 1939 věrolomným napadení Polska, kdy výstřely starého školního křižníku "Schleswig-Holstein" na Westerplatte zahájily  dle mnoha historiků II. světovou válku (u nás se zahájení II. světové války dle některých počítá od Mnichova!).

K její přesné a pravdivé analýze lze připojit ještě další neméně důležité historické reálie, dnes Západem hluboce zamlčované.

Za první, SSSR nikdy nebyl iniciátorem válečného běsnění. Pravdou je opak. Je historickým faktem iniciativa SSSR, Francie a ČSR ve Společnosti národů o tzv. kolektivní bezpečnosti Evropy. Když toto úsilí nabourali Poláci, president Beneš si nechal předvolat polského velvyslance a vytkl mu zboření evropské bezpečnosti a cestu k světové válce, a polský velvyslanec Grzybowski se nedovedl bránit. Musel uznat pravdivost Benešovy předpovědi. (Beneš, Paměti str. 16-17.)

Za druhé, iniciativu kolektivní bezpečnosti prováděly čtyři osobnosti evropské politiky.

Ministr zahraničí Francie Barthou, ministr zahraničí SSSR Litvinov,  president ČSR Beneš a jugoslávský král Alexandr Karadjordjevič. Oproti tomu Západ bojkotoval všechny snahy o kolektivní bezpečnost se SSSR a štval proti tomuto státu, jak mohl. Dopustil i atentát na ministra Barthoua a krále Alexandra v Marseille, zaplacený Mussolinim a   provedený v maďarské táboře Jankapuszta. Atentát provedl zaplacený Makedonec, kterého Francouzi ihned po úspěšném atentátu zabili. zahynul jak král Alexandr, tak ministr Barthou. Tím skončila Francie v kolektivní bezpečnosti a začala příprava k fašizaci a k Mnichovu. Stojí za připomenutí poslední Alexandrova slova: "Branite Jugoslaviju!" Británie ke všem návrhům Sovětů zaujímala licoměrné postoje a svoje vojenské poradce do SSSR posílala na křižnících s co nejdelší plavbou a bez plným mocí k vyjednávání o bezpečnosti Evropy. Za mnichovské krize Západ všechny návrhy SSSR na pomoc ČSR hrubě zamítl a zamítlo je i Polsko a Rumunsko, vasalské státy Západu. (Majskij, Kdo pomáhal Hitlerovi, str.78 ad.)

Za třetí, vysoké britské a francouzské kruhy celá 30tá léta štvaly proti SSSR, a jen někdy přicházelo krátkodobé oteplení diplomatických vztahů.

Za čtvrté, všichni britští příznivci vyrovnání a styků se SSSR byli britskými vládci a clivedenskou klikou lady Astorové přechodně zlikvidováni - například Anthony Eden, lod Cranborne, lord Vansittart a další. Dostali slovo až po smrti Chamberlaina a příchodu W.S-Churchilla... Jejich nástupci Halifax, Simon, Wilson, Runciman, poradci jako Toynbee a další,  a sám Chamberlain, byli přívrženci fašistické Italie a nacistického Německa. Jejich snaha usmiřování Hitlera se projevila již za okupace Rakouska. Naproti tomu Litvinov podal prohlášení o ohrožení nejen Rakouska ale i ČSR, které se pak osudně naplnilo.

Za páté, při mnichovské krizi se proti pomoci ČSR armádou SSSR postavilo i Rumunsko a Polsko prohlášeními, že nedovolí v žádném případě vstup Sovětů přes své země a navíc sestřelí všechny sovětská letadla letící na pomoc ČSR. To vše se dnes hanebně tají před veřejností jak Západu, tak i východních zemí včetně nás, protože mladé generace o těchto historických reáliích nemají ani potuchy!

Proto, jako nekomunista, z rodiny nekomunistů, dokonce pronásledovaných v 50tých letech, neuznávám současné lži o historické pravdě komunistů, kterou  komunisté předkládají v době jim tak nepřátelské. Pokládám to za  nečestnou lživou propagandu západního světa, který pod záminkou příprav na novou válku s Ruskem překrucuje a někdy doslovně lže o historických skutečnostech II. světové války i o její prehistorii. Stejně tak se lže o úloze komunistů v odboji proti nacismu a fašismu, a o jejich význačných post - v zahraničí například o Jiřím Dimitrovovi, a u nás o Juliu Fučíkovi. Proto musel být odstraněn maršál Koněv, skutečný osvoboditel Prahy, proto se ničí různé sovětské památníky, proto byla v Brně odstraněna pamětní deska na pomníku Osvoboditele, atd. Historickou pravdu nelze natrvalo ani umlčet, ani vymazat z dějin a to ani tehdy, když ji prezentují  vládnoucí společností opovrhovaní komunisté. Je to příznak duchovně nemocné a podle některých fašizující společnosti.

Dnešní společnost se na prezentace II. světové války dívá optikou "Nezajímá mne, co to řekl, ale kdo to řekl" - a to je navýsost špatně. Je třeba se probudit a dát také komunistům možnost říkat dějinnou pravdu bez zkreslování a zamlčování. Tak to má činit demokratická společnost. Pokud tak nečiní a cenzuruje, zneužívá a hanobí historická fakta (nemluvím o propagandě) není to společnost demokratická, je to opak demokracie, společnost korporátně fašistická. Tak jsem napsal  - a nyní mohou protivníci začít kamenovat.